Historie

Název obce je odvozen od osobního jména Miloň. První písemná zmínka o Milonicích je z roku 1358. Tehdy Anna choť Ješka z Boskovic, na svůj zdejší podíl vzala nějakého Pavla na spolek a jeden lán přenechala choti. Připomíná se také Anežka z Milonic, která dohnala na zemský soud měšťana brněnského Michala, že koupil její vlastní dědictví. Podle kroniky se také psali vladykové z Milonic. Ti měli mít na nepatrně vyvýšeném místě, kde se dosud říká na Valech svoji tvrz. Její půdorys měl podobu nepravidelné elipsy, 27 metrů dlouhé a 19 metrů široké, kolem níž je 10 m široký a 4 metry hluboký příkop, chráněný mohutným valem, který příkře spadá k milonickému potoku, jenž val obloukem obtéká. Ze západní strany byl vchod. V prostoru tvrze pak dle zápisu v kronice mělo být v minulosti vykopáno spáleniště, části zbroje a pod valem ještě dvě lidské lebky. Může jít ale pouze o pověst. V Milonicích měli majetek i jiní páni. Roku 1385 Čeněk z Újezda prodal dvůr v Milonicích Markétě z Býkovic. Část Milonic patřila v roce 1573 bratrům Krčmům z Koněpas, kteří ji téhož roku prodali Janu Šemberovi z Boskovic, který ji v roce 1595 prodal Matyáši Ořechovskému z Houbic. Druhou část Milonic koupil v roce 1668 Pavel z Frýburka a prodal ji v roce 1675 Jindřichu Slavíkovi ze Slavíkovic, který v roce 1680 náhle zemřel. Veškerý majetek zanechal své ženě Františce z Ostašova, která se později provdala za Dubského z Třebomyslic.  Zadlužené panství v Milonicích koupil v roce 1693 Jan z Rožmitála a přepustil městu Brnu.

Na počátku 18. století patřily Milonice ke dvěma panstvím. 6 gruntů k Černé Hoře a 6 gruntů panství Kuřimskému (majetek města Brna). Každé panství zde mělo hospodu a úřad. Do katastru obce patřily pozemky, které si tehdejší obyvatelé pojmenovali: Klučenina, Brloh, Díly, Zahradisko, Humna, Petrňovec, Společná hora, Břekena, Močidla, Kopaniny, Ve žlíbku, U vranovské cesty, Pod Míchovcem, na Panském, U oběšeného mostu, Písky, na Kunkovité, na Klínku, u Řenůvky, v Příhoně, na Čepci, Blanenka, Míchovec, Občiny.

V roce 1771 koupil v Milonicích jeden lán od knížete Jindřicha Auersperka dvacetiletý František Tesař (děda pozdějšího velkostatkáře) a následně v roce 1773 přikoupil právo nálevní na dům č.p. 8. František Tesař dále přikoupil hospodu, k tomu další jeden půllán a později od rytířského řádu křížovnického i lesy Brloh, Kuchyňku a Klučeninu.

Na návsi byla v roce 1834 postavena zděná hranolová kaplička, ve věži kapličky umístěn zvon, který byl za druhé světové války zabaven Němci. Zvon měl být roztaven a použit k válečným účelům. Nakonec se tak nestalo, zvon byl uložen v Praze v muzeu a po válce ho pak miloničtí občané přivezli slavnostně zpět. Na vrcholu střechy kapličky byla umístěna měděná makovice s křížem.

V roce 1846 bylo v Milonicích 20 domů se 115 obyvateli, kteří se živili převážně rolnictvím a řemesly. Nejstarší rodiny, které se v obci usadily byly Tesařova a Klímova. Do katastru obce v roce 1904 patřilo  255 ha pozemků. Na státní silnici (nyní I/43), která prochází obcí bylo už tehdy velmi živo a bývalý hostinec u této silnice (č.p. 11) byl hojně navštěvován cizími hosty. V okolí Milonic je několik pamětních kamenů, kde byli cestující přepadeni loupežníky.

V té době bylo v Milonicích i v okolních obcích hodně dětí, proto byla v roce 1882 postavena jednotřídní škola. Protože žáků přibývalo, byla škola v roce 1904 rozšířena na dvoutřídní a budova vystavěna na poschodí. Ve škole byl ustanoven první řídící učitel Tomáš Němec. Výuka žáků probíhala až do roku 1963, v tomto roce byl ve škole zrušen druhý stupeň s tím, že děti z Milonic budou dojíždět do školy v Lipůvce a děti ze Závisti do školy v Černé Hoře. Ve škole v Milonicích se vyučovaly jen děti od první do čtvrté třídy. Protože se v obci od roku 1963 do roku 1967 narodilo pouze jedno dítě, byly od 1. září 1967 třídy sloučeny do jedné a v roce 1969 byla výuka ve škole v Milonicích ukončena. 

V roce 1921 se konalo sčítání lidí. Obec Milonice měla 28 čísel popisných  a 198 obyvatel.

Za přispění zábavního a divadelního kroužku v obci a také přispěním inženýra Františka Tesaře (velkostatkáře) v té době starosty obce byla v roce 1922 zřízena obecní knihovna. Ta byla v obci provozována až do roku 1999 a po té byla činnost knihovny ukončena. V roce 2005 se zastupitelstvo dohodlo na znovuotevření knihovny, ale pro nezájem ze strany občanů provoz knihovny v obci nebyl zahájen.   

Dle usnesení zastupitelstva obce Milonice dne 9.3.1924 byla založena Pamětní kniha (kronika) obce Millonice. Kronikářem byl ustanoven řídící učitel v Milonicích Tomáš Němec.

Na přání občanů, z dobrovolných sbírek a darů byl zbudován podle návrhu architekta V. Hrdličky a akademického sochaře J.Axmana z Brna, padlým vojínům v první světové válce kamenný pomník, jehož slavnostní odhalení se konalo dne 25. září 1927. 

V roce 1928 byl v obci vybudován vodovod, který byl 15. července slavnostně uveden do provozu. Velkou událostí v Milonicích byl 16. červem 1929, kdy obcí projížděl prezident T.G.Masaryk. Po uvítacím proslovu řídícího učitele Jana Brychty se podepsal do pamětní knihy obce a kroniky školy. Na Silvestra roku 1930 byla obec poprvé připojena k elektrické síti. V roce 1933 byla opravena státní silnice (nyní I/43), která vede přes obec a poprvé byl položen asfalt.  

2.července 1957 bylo v Milonicích slavnostně založeno JZD. V roce 1960 došlo ke sloučení obcí Milonice a Závisti, se sídlem v Milonicích. Sloučilo se i JZD Milonice - Závist a v roce 1966 se sloučilo i s  JZD Lažany a Újezd u Černé Hory do velkého celku. Veškeré hospodaření se přestěhovalo do Újezdu u Černé Hory a budovy JZD (bývalý velkostatek pana Františka Tesaře) v Milonicích začaly chátrat. 

Marcela Nešetřilová, starostka obce a kronikářka